To je mezi křesťany až příliš častá otázka. Mnoho lidí pochybuje o svém spasení kvůli pocitům nebo jejich nedostatku. Bible má mnoho co říci o spasení, ale nic neříká o „pocitu spasení“. Spasení je proces, při kterém je hříšník vysvobozen z „hněvu“, tedy z Božího soudu nad hříchem (Římanům 5:9; 1 Tesalonickým 5:9). Konkrétně to byla Ježíšova smrt na kříži a následné vzkříšení, které dosáhlo naší spásy (Římanům 5:10; Efezským 1:7).
Naší součástí procesu spasení je, že jsme spaseni vírou. Nejprve musíme slyšet evangelium – dobrou zprávu o Ježíšově smrti a vzkříšení (Efezským 1:13). Potom musíme věřit – plně důvěřovat pouze Pánu Ježíši (Římanům 1:16) a Jeho oběti. Nemáme důvěru ve skutky těla, abychom dosáhli spasení. Tato víra – která je darem od Boha, nikoli něčím, co vyrábíme sami (Efezským 2:8–9) – zahrnuje pokání, změnu smýšlení ohledně hříchu a Krista (Skutky 3:19) a vzývaní jména Páně (Římanům 10:9–10, 13). Spasení vede ke změněnému životu, když začínáme žít jako nové stvoření (2. Korintským 5:17).
Žijeme ve společnosti orientované na city a to se bohužel přeneslo i do církve. Ale pocity jsou nespolehlivé. Emoce jsou nedůvěryhodné. Odlivují a plynou jako mořské přílivy, které přinášejí všechny druhy mořských řas a trosek a ukládají je na pobřeží, pak se vracejí, erodují zemi, na které stojíme, a vyplavují ji do moře. Takový je stav těch, jejichž emoce ovládají jejich životy. Ty nejjednodušší okolnosti – bolest hlavy, zamračený den, slovo bezmyšlenkovitě vyslovené přítelem – mohou nahlodat naši důvěru a poslat nás „na moře“ v záchvatu zoufalství. Pochybnosti a sklíčenost, zejména ohledně křesťanského života, jsou nevyhnutelným výsledkem snahy interpretovat naše pocity, jako by to byla pravda. nejsou.
Ale křesťan, který je předem varován a je dobře vyzbrojen, je člověk, který se neřídí pocity, ale pravdou, kterou zná. Nespoléhá se na to, že mu jeho city něco dokazují. Spoléhat se na pocity je přesně ta chyba, kterou většina lidí v životě dělá. Jsou tak introspektivní, že se zabývají sami sebou a neustále analyzují své vlastní pocity. Budou neustále zpochybňovat svůj vztah s Bohem. "Opravdu miluji Boha?" "Opravdu mě miluje?" "Jsem dost dobrý?" Co musíme udělat, je přestat myslet na sebe a soustředit se na své pocity a místo toho přesměrovat své zaměření na Boha a pravdu, kterou o Něm známe z Jeho Slova.
Když jsme ovládáni subjektivními pocity zaměřenými na nás samých spíše než objektivní pravdou zaměřenou na Boha, žijeme v neustálém stavu porážky. Objektivní pravda se soustředí na velké nauky víry a jejich význam pro život: svrchovanost Boží, Kristova velekněžská přímluva, zaslíbení Ducha svatého a naděje na věčnou slávu. Pochopení těchto velkých pravd, soustředění našich myšlenek na ně a jejich procvičování nám umožní uvažovat z pravdy ve všech životních zkouškách a naše víra bude silná a vitální. Uvažování z toho, co o sobě cítíme – spíše než z toho, co víme o Bohu – je jistou cestou k duchovní porážce. Křesťanský život je životem smrti sobě samému a povstání k „kráčení v novotě života“ (Římanům 6:4), a tento nový život je charakterizován myšlenkami na Toho, který nás spasil, nikoli myšlenkami na pocity mrtvého těla, které bylo ukřižováno s Kristem. Když neustále přemýšlíme o sobě a svých pocitech, jsme v podstatě posedlí mrtvolou plnou hniloby a smrti.
Bůh slíbil, že nás spasí, pokud k Němu přijdeme ve víře. Nikdy neslíbil, že se budeme cítit spaseni.
Leave a Reply